Jsou částečně nastavitelné artikulátory v protetické stomatologii skutečně nutné?

Obr. 1a, b, c: Pár modelů při maximální interkuspidaci sestavený v částečně nastavitelném artikulátoru. Na obrázku 1a je vidět, že pravý druhý molár vyčnívá – neúčastní se okluze. Na obrázku 1b je vidět dobré uspořádání zubů, ale lze vypozorovat malou odchylku v předkusu a zjevné poškození okrajů horních řezáků. Na obrázku 1c, za chybějícím horním levým prvním molárem, je vidět nápadnější sklon k malokluzi Angleovy III. třídy. Vždy, když bereme v úvahu pouze polohu zubů, může nás snadno zradit špatná poloha dolní čelisti. Povede to vždy k chybné diagnóze. A jakékoli ošetření založené na chybné interpretaci skutečnosti nás povede k chybnému výsledku.

Obr. 2a, b, c: Stejný pár modelů ve stejném částečně nastavitelném artikulátoru, ale tentokrát v centrálním vztahu. Na obrázku 2a je zřejmé, že vyčnívající pravý druhý molár ruší ideální přiblížení dolní čelisti. Aby se zabránilo tomuto izolovanému kontaktu, pohybuje se dolní čelist v protruzi a zaujímá chybnou polohu v malokluzi Angleovy III. třídy. Kompenzační sklon dolních frontálních zubů naznačuje, že ortodontická léčba u pacienta pravděpodobně opominula polohu dolní čelisti v centrálním vztahu. Na obrázku 2b, c je opotřebení zubní hmoty dolních řezáků a špičáků ještě patrnější.

Situace představená na tomto případu je v každodenní stomatologické praxi běžnější, než se snad můžeme domnívat. Pacient nyní hledá možnosti rekonstrukce okluze. Budeme-li nadále ignorovat protetickou rovinu ve vztahu k dolní čelisti, naše protetické ošetření s největší pravděpodobností nebude v rámci moderní stomatologie vhodné do úst pacienta.