Pokud je zvýšení skusu prováděno kvůli následkům atrice, abraze nebo eroze, pak při přetrvávání těchto faktorů může být negativně ovlivněna dlouhodobá prognóza nových rekonstrukcí; u případů takovéhoto typu se pak proto musí dodržovat přísné stanovování indikace (Rammelsberg 2014).

Indikace pro zvýšení skusu existuje tehdy, když je příliš nízký vertikální rozměr spojen s funkčními či estetickými problémy, či pokud nelze adekvátně zhotovit potřebné rekonstrukce zubů pro nedostatek místa, a pokud alternativy k vytvoření místa, jako např. chirurgické prodloužení korunek nebo použití vysoce odolného rekonstrukčního materiálu s nízkými nároky na funkční tloušťku rekonstrukce, nejsou vhodné (Ahlers & Möller 2011; Jo Hansson a kol. 2008; Lee a kol. 2012; Rammelsberg 2014; Smith a kol. 1997).

Má-li se zvýšení vertikálního rozměru provádět ireverzibilními fixními postupy (např. Table Tops, částečné korunky, korunky, můstky), je nezbytným předpokladem předchozí úspěšná simulace zamýšlených změn pomocí reverzibilních prostředků (Ahlers & Möller 2010; Ahlers & Edelhoff 2015). Počáteční předléčení probíhá zpravidla pomocí snímatelné okluzní dlahy (Ahlers a kol. 2016). Další alternativu představuje adhezivní fixace okluzních dostaveb na vlastní zuby nebo na rekonstrukce již přítomné v pacientových ústech (Ahlers a kol. 2011, 2016; Ahlers & Edelhoff 2015). Vykazují-li tato opatření pozitivní účinky, lze pak dále přistoupit k ireverzibilním způsobům ošetření jako úprava poruch okluze, ortodontické korekce a/nebo rekonstrukce jednotlivých zubů, skupin zubů či celého žvýkacího aparátu (Ahlers & Edelhoff 2015; Ahlers a kol. 2016; Okeson 2013).

Aby se minimalizovala rizika a nebezpečí neúspěchu, měl by zhotovení definitivních rekonstrukcí předcházet dostatečně dlouhý interval verifikace nového okluzního vztahu a jeho dolaďování („zkušební jízda“). To se uskutečňuje zpravidla pomocí dlouhodobých provizorií (Ahlers a kol. 2016). Před začátkem definitivní léčby by měl proběhnout cca půlroční interval, kdy je pacient zcela bez obtíží (Ahlers a kol. 2016).

Pro zvýšení vertikálního rozměru okluze u doposud plně ozubených pacientů se jako alternativy ke klasické invazivní rekonstrukci pomocí korunek mezitím ustálily různé léčebné protokoly (Ahlers & Möller 2010, 2011; Attin a kol. 2012; Bartlett 2006; Edelhoff &Brix 2009; Edelhoff a kol. 2010, 2012A, 2014, 2015; Edelhoff 2014; Grütter & Vailati 2013; Güth a kol. 2012; Hamburger a kol. 2011, 2014, 2015; Magne a kol. 2012; Muts a kol. 2014; Perrin a kol. 2013; Schlichtling a kol. 2011; Schmidlin a kol. 2009A, 2009B; Schweiger & Edelhoff 2012; Stumbaum a kol. 2010; Tauböck a kol. 2011, 2012; Tepper & Schmidlin 2005; Vailati & Belser 2008A, 2008B, 2008C; Vailati & Carciofo 2016; Zahn a kol. 2014), které mohou být rozděleny podle rozsahu nutné redukce zubních struktur (neinvazivní, minimálně invazivní) a podle strukturálního průběhu ošetření (s/bez fáze semipermanentního ošetření) (Ahlers & Edelhoff 2015):

• Neinvazivní přímé semipermanentní rekonstrukce z kompozitu kryjící okluzní plošky, později nahrazené definitivními (keramickými) rekonstrukcemi (třífázové).
• Neinvazivní nepřímé semipermanentní repoziční onlaye/fazety z pryskyřice, později nahrazené definitivními (keramickými) rekonstrukcemi (dvoufázové).
• Neinvazivní nepřímé permanentní repoziční onlaye/fazety z lithium disilikátové keramiky (jednofázové).
• Minimálně invazivní nepřímé permanentní repoziční onlaye/fazety z lithiumdisilikátové keramiky (jednofázové).

Následující klinická kazuistika demonstruje semipermanentní zvýšení skusu pomocí dočasných kompozitních dostaveb okluzních plošek v laterálním úseku chrupu zjednodušenou přímou injekční technikou jako přípravný prostředek pro následné, laboratorně zhotovené rekonstrukce.

Kazuistika

Počáteční stav

68letá pacientka se dostavila ke konzultaci za účelem prvotního vyšetření s přáním estetického ošetření dolních frontálních zubů fazetami. Pacientka byla v minulosti v horní čelisti ošetřena šroubovanými můstky na sedmi implantátech a v laterálních úsecích dolní čelisti v oblasti zubů 34–37, 44 a 46 rovněž rekonstrukcemi nesenými implantáty. Vlastní zuby ještě přetrvávaly pouze v dolní frontální oblasti (33–43) a v oblasti dolního pravého premoláru (obr. 1). Pacientka vykazovala zřetelné známky atrice a abraze na dolních frontálních zubech (obr. 2) a deficit ve vertikální vzdálenosti okluze (obr. 3). V dolním frontálním segmentu byla přítomna kompenzační repozice alveolárního hřebene ve směru okluzní roviny, na což jasně poukazoval rozšířený pruh keratinizované gingivy (obr. 4) (Bartlett & Smith 2000; Berry & Poole 1976; Ceric-Nagas & Ergun 2015; Manfredini & Poggio 2016). Toto je velmi nepříznivé pro naplánování rekonstrukcí, protože v důsledku toho je ve většině případů přítomno příliš málo místa v okluzi (Mericske-Stern 2007). Veškeré dolní frontální zuby byly ve statické okluzi po kontrole fólií Shimstock v pevném kontaktu s antagonisty v horní čelisti. Vzhledem k rozsáhlým obnaženým plochám dentinu v oblasti incizních hran si pacientka rovněž stěžovala na zvýšenou citlivost na termické a chemické podněty. Pacientka byla navíc obzvláště nespokojena se zásadním rozdílem v barvě dolních frontálních zubů vůči keramickému fazetování rekonstrukcí v horní čelisti a s tvarem, resp. velikostí dolních frontálních zubů (obr. 5).

K tomu všemu navíc nedostatečně vymodelované žvýkací plošky rekonstrukcí v dolní čelisti neodpovídaly požadavkům na funkční uspořádání okluzní anatomie (obr. 6).