Endodontické ošetření zubů s nedokončeným vývojem kořene

Postupy běžně používané pro ošetření zubů s dokončeným vývojem kořene nelze použít. V současnosti se nabízí tři metody:

1. Apexifikace pomocí opakované výměny hydroxidu vápenatého. Několik studií prokázalo, že dlouhodobé působení hydroxidu vápenatého mění vlastnosti dentinu a zvyšuje riziko fraktury zubů ošetřených touto metodou 1.
2. Apikální uzávěr s MTA umožní zhotovení výplně kořenového kanálku některou konvenční metodou. Nevýhodou tohoto postupu je, že nepodpoří další vývoj kořene. Zuby tak zůstávají ohroženy frakturou úměrně stadiu vývoje kořene v době úrazu a tím i tloušťce stěn.
3. Regenerace pulpy (u nás označovaná často jako označovaná jako maturogeneze) představuje metodu přinášející slibné výsledky. Jedná se o metodu nejmladší, a tak i nejméně prověřenou s dosud ne zcela ustáleným protokolem a nejasně předvídatelnými výsledky. Zvláště u zubů v pokročilejším stadiu vývoje kořene je tak v praxi stále důvod dávat přednost apikálnímu uzávěru s MTA se spolehlivě definovaným protokolem.

Tento článek prezentuje kazuistiku, na které je možno doložit způsob, jak se lze vypořádat s některými těžkostmi, které s sebou toto ošetření může přinášet.

Dodržení pravidla, že během endodontického ošetření má být ošetřovaný zub izolován kofferdamem, je u zubů s nedokončeným vývojem kořene často komplikováno neúplným prořezáním zubu. Chybí podsekřivý prostor pro retenci spony. V některých případech může pomoci dočasná adhezivní fixace spony na ošetřovaném zubu. Jindy – především u řezáků, však ani takováto fixace spony není možná. Lze pak například sponu nasadit na některý z laterálních zubů a na ošetřovaném řezáku zajistit pouze retenci pro kofferdamovou fólii (viz obr. 13 a 14).

Vzhledem k velkému lumen kořenového/vých kanálku/ů a tenkým stěnám kořene je jejich preparace a tím i další oslabení nežádoucí. Velký důraz je proto třeba klást na dezinfekční protokol.

Zánětlivé změny v periapikálních tkáních a současně schopnost hypochloridu rozpouštět měkké tkáně mohou vést ke vzniku prázdného prostoru periapikálně. Pravděpodobnost přetlačení MTA do periapikálního prostoru je pak velká. Vzhledem k biokompatibilitě tohoto materiálu se nejedná o komplikaci, která by ohrožovala výsledek ošetření (obr. 1–4), není však žádoucí. Pokud periapikální tkáně nevytvářejí přirozenou bariéru, která přetlačení MTA brání, je možné takovouto bariéru vytvořit z kolagenu.

• 

  Obr. 1: květen 2008 / Obr. 2: červen 2008

• 

  Obr. 3: září 2009 – tzn. za rok a 4 měsíce / Obr. 4: červen 2018 – tzn. po 10 letech

Informace o autorech: zobrazit skrýt

MUDr. Hana Zallmannová

Zpromovala na 1. LKF UK, obor stomatologie, v roce 1998. Absolvovala řadu stáží v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Japonsku a na Filipínách. V letech 1999–2011 pracovala v centru RANO, v letech 2011–2013 působila na klinice Esthesia. Od roku 2013 má svoji praxi. Dlouhodobě se specializuje na záchovnou stomatologii a endodoncii. V roce 2008 zakončila zkouškou Curriculum z endodoncie dvouletý postgraduální kurz pořádaný DGET (Německou společností pro endodoncii a dentální traumatologii), jejíž je členkou. Je zakladatelkou Českého zeleného kříže, obecně prospěšné společnosti zaměřené na preventivní lékařství. Od roku 2001 vede Dětský úsměv, preventivní stomatologický program pro mateřské a základní školy a dětské domovy. Kontakt: hana.zallmannova@endozallmann.cz, www.endozallmann.cz