Pooperační citlivost ve světle různých adhezivních systémů

V té době bylo jediným doporučením leptání skloviny, které poskytovalo sílu vazby ke sklovině 24-27 MPa. Nicméně v případech, kdy nezůstával dostatek skloviny, bylo adhezivum vázáno především na dentinovou smear layer, která je pro něj nevhodným povrchem a vzhledem ke slabší vazbě vede ke vzniku mikronetěsností.

3. generace adheziv byla prvním systémem s reálnou vazbou k dentinu o síle 12–15 MPa. Metodický pokrok byl založen na přípravě dentinu. Ačkoliv byla tato technika oproti předchozím sofistikovanější, otázka dlouhodobé stability okrajového uzávěru stále zůstávala. Tato síla vazby nedokázala totiž kompenzovat vnitřní pnutí způsobené smrštěním kompozitu a docházelo ke vzniku postoperační senzitivity a sekundárních kazů.

V roce 1990 došlo k úspěšnému průlomu při uvedení 4. generace adhezivních systémů. Tato generace byla první, která byla schopna vytvořit vhodnou hybridní vrstvu s dentinovým kolagenem a zajistit tak dostatečně odolné (20 MPa) a relativně dlouhodobě stálé řešení díky technice vlhkého bondování. Komplexita těchto systémů (obr. 1) však vedla k mnoha nedorozuměním, jež nepomáhaly v boji proti pooperační citlivosti.

Díky dalšímu zjednodušování a zvyšování prediktability při vývoji přišla na svět 5. generace adheziv (obr. 2). Díky jednolahvičkovému/jednodávkovému systému se zvýšil úspěch adhezivního protokolu a poklesl výskyt krátkodobé pooperační senzitivity. Problematika přípravy kolagenní sítě a desintegrace vazby, ke které časem docházelo, však zůstávala. Chvíli trvalo než byly vyvinuty samoadhezivní systémy, které se s těmito obtížemi dokázaly potýkat.

Nové milénium bylo érou samoadhezivních bondů. Vícelahvičková 6. generace adheziv (obr. 3) nevyžadovala leptání skloviny, ačkoli tento krok mohl zvyšovat sílu vazby. Oproti svým předchůdcům tento nový koncept zajišťoval sice nižší vazbu k dentinu, ale zato snižoval pooperační citlivost.

Obr. 1: Tříkrokový systém totálního leptání vyžaduje přípravu jak skloviny, tak dentinu pomocí kyseliny ortofosforečné. Poté je doporučeno nejprve aplikovat primer a poté adhezivum.
Obr. 2: Pro dvoukrokový systém totálního leptání zůstává příprava zubních tkání stejná. Rozdíl tkví v tom, že primer a bond byly úspěšně integrovány do jedné lahvičky.
Obr. 3: 6. generace adheziv je dvojího typu. Složky jsou skladovány zvlášť, ale v závislosti na produktu některé mohou být buď předem smíchány a aplikovány najednou, nebo – tak jak je na obrázku – aplikovány samostatně.
 
Snaha vyrobit uživatelsky přijatelný a rizika omezující systém vedla k jednokrokové (jednolahvičkové) 7. generaci adheziv (obr. 4). Poskytla dostatečnou sílu vazby a ještě více klesl výskyt pooperační citlivosti.
Mezi nejnovější výdobytky patří takzvaná univerzální adheziva, která se pohybují na trhu od roku 2012. Jejich označení však stále není unifikováno a může tak docházet k matení zákazníka. Některá z nich se vážou nejen k povrchu zubu, ale také k různým nepřímým rekonstrukcím. Jiná mohou být použita při technikách totálního leptání, samoleptacích technikách nebo dokonce při selektivním leptání (obr. 5).
 

Obr. 4: Vývoj 7. generace adheziv vedl k vytvoření chemicky stabilního prostředí pro uchovávání všech složek v jedné lahvičce a umožnil tak jednokrokovou aplikaci
Obr. 5: Single Bond Universal je multifunkční adhezivum, které může být aplikováno ve všech typech adhezivních protokolů
 
Single Bond Universal je adhezivum, které zvládne obojí. Může být použito při všech typech adhezivních protokolů a nevyžaduje aplikaci žádného primeru na povrch nepřímých rekonstrukcí. Studie dokazují, že Single Bond Universal je multifunkčním vazebným systémem, který velmi dobře funguje jak in vitro tak in vivo. Jeho benefitem je například eliminace postoperační senzitivity (obr. 6).
 

Obr. 6: Výskyt pooperační citlivosti při použití Single Bond Universal při samoleptací metodě (na základě průzkumu 3M)
 
Poznámka: Fotografie v článku slouží pouze jako ilustrace pro lepší porozumění.
 
Publikováno: StomaTeam 3/2017